Někdy ty nejkrásnější příběhy začínají ve chvíli, kdy už bychom možná žádné nové začátky nečekali. Pan Karel Lhotský se k tvorbě modelů historických památek dostal až v pokročilém věku, přesto v ní našel vášeň, které věnuje obrovské množství času, energie a především srdce. Jeho precizně zpracované modely hradů nás přenášejí do dávných časů a přibližují krásu i rozmanitost středověké architektury.
V rozhovoru jsme si povídali nejen o modelářství, hradech a jejich historii, ale také o životní cestě, cestování a hudbě. Protože za každým obdivuhodným dílem se skrývá člověk – v tomto případě člověk, jehož zvídavost, tvořivost a chuť objevovat ani s přibývajícími lety neztratily nic ze své síly.
Narodil jste se v roce 1950 ve Svitavách. Jak vzpomínáte na své dětství? Byl jste už tehdy člověkem, který rád něco tvořil, sestavoval nebo zkoumal?
Kam až mé vzpomínky dohlédnou, tedy do předškolních let, byl jsem hravé dítě, snílek a také jsem byl stále trochu nespokojený. Tak například autíčka. Měl jsem dvě malá bakelitová – Tudora a Tatraplán, ale neměla zatočitelná přední kola, neměla gumové pneumatiky ani otevíratelné dveře. Trápilo mě to. Představoval jsem si, jak by to mělo vypadat, ale neuměl jsem to vyrobit. Některé hračky byly celkem dobré, ale ty jsem neměl, byly drahé. Od malička jsem měl rád mapy. Stačilo mi podat atlas a byl ode mne klid. Nejlepší byly fyzikální mapy, nad nimi jsem trávil nejvíc času a představoval si, jak to tam asi vypadá. Později jsem sám vymýšlel a kreslil mapy své ideální země. Asi tak od deseti let jsem začal na zahrádce vytvářet krajinu se silnicemi, řekami, mostky a domečky z klacíků a kůry. Na zápalkách tehdy bývaly obrázky dopravních značek, které mou krajinu krásně doplnily. Když mi bylo dvanáct nebo třináct, pustil jsem se do stavby hradu. Nejdříve jsem ho stavěl z jednotlivých kousků cihlářské hlíny; strukturou povrchu připomínal vlaštovčí hnízdo. Jenže jakmile vyschnul, rozpadl se dřív, než jsem ho dokončil. Déle vydržel romantický hrad, který jsem vyškrábal do hroudy sádry v měřítku podobném modelům firmy Mayesto. O mých zálibách svědčí i to, že z peněz z mé první brigády jsem si koupil malý svěrák a z druhé hoblík.

Během života jste vystřídal řadu pracovních pozic, působil jste také jako pedagog. Co vám tato různorodá profesní zkušenost dala?
Slovo pedagog určitě není na místě: pouze jsem dva roky externě učil dvě hodiny týdně základy účetnictví na Vyšší odborné škole podnikatelské. Byla to moje reakce na mé studium na SEŠ, kdy jsem nebyl spokojený se způsobem výuky účetnictví. Byla to výzva: pokusit se učit lépe. Jsem přesvědčen, že pochopit, jak funguje účetnictví, lze jedině praxí. Zabýval jsem se metodikou účetnictví, a hlavně jsem měl praktické zkušenosti, mimo jiné i z různých kontrol. Chtěl jsem právě tyto zkušenosti předávat posluchačům, ale podnikatelů bylo ve třídě málo. Proto myslím, že se mi to moc nepodařilo: chyběla jim motivace.
Jakou zkušenost jsem získal? Především tu, že než něco zkritizuji, měl bych se pokusit to udělat sám lépe. Až pak můžu něco hodnotit.
Co vás přivedlo právě k tvorbě modelů historických památek?
Chtělo by se říct, že souhra náhod, ale v duchu odpovědi na první otázku to ve mně bylo uloženo už od dětství. Modelaření i hrady jsem měl rád. Bezprostřední impuls ale částečně náhodný byl: Byl jsem čerstvě v důchodu a manželka již byla natolik vážně nemocná, že potřebovala pomoc v režimu „24/7“. Bylo mi jasné, že to nebude lehké, že mě čeká enormní tlak na psychiku. Bylo jasné, že musím mozek zaměstnat něčím, co vytěsní nebo alespoň vyváží vše negativní. Inspirován atmosférou modelů plachetnic vytvořených paní Doris Obručovou jsem si vzpomněl na své dávné pokusy a najednou mi bylo vše jasné: postavím si model hradu, hodně romantického hradu.

Co vás na modelaření nejvíce přitahuje – samotný tvůrčí proces, technická stránka, historické souvislosti, nebo radost z hotového díla?
Zpočátku mě, během prvních dvou let, motivoval nezájem odborných institucí, které jsem prosil o pomoc. Myšlenka „já JIM ukážu“ byla dostatečně silná k tomu, abych pokračoval v hledání, vymýšlení, zkoušení. I později mě vždy obzvlášť „nakopla“ nečekaná kritika. Nejdříve mě naštve, ale brzy uznám, že na ní skutečně něco je, a to mě vyburcuje k dalšímu vymýšlení, hledání, předělávání a zkoušení. Naštěstí mám mezi blízkými lidi, kteří mě nešetří a často mě až zaskočí fundovanou připomínkou. Nicméně platí, že pouze třetina modelaření mně vyloženě baví, třetina modelaření je stereotypní, jednoduchá a nezáživná a konečně až třetinu času tvoří činnost, kterou musím přetrpět. U každého modelu jsem si na sebe připravil nějaký dosud neodzkoušený postup, něco s adrenalinem. Pro jistotu to zveřejním, abych už nemohl couvnout, a potom hodiny i dny vymýšlím, jak to zvládnout a celé to nepokazit, nezničit. Dokončený model mi musí přinést tolik radosti a uspokojení, abych měl morálku přežít a současně neodbývat tu nepříjemnou část modelařiny. A pokud se vydaří i fotografie, pak na vše nepříjemné zapomenu.
Vaše modely vynikají mimořádnou precizností. Jste od přírody perfekcionista, nebo vás k takové důslednosti přivedla až samotná práce na modelech?
Přesně naopak, nejsem moc šikovný a o preciznosti se nedá vůbec mluvit! Moje výtvory jsou naopak nepřesné a poněkud „ušmudlané“, tj. bez lesku dokonalosti, bez zářivých barev. U jiného druhu modelaření by to vadilo, ale u historických objektů toho úmyslně využívám k navození atmosféry. Komplikuji a přidávám si práci tím, že například chaloupky vytvářím ve dvou až třech částech proto, aby nebyly dokonale rovné, ale naopak trochu zakřivené. Vyrovnávám to někdy střechou, jindy je i střecha prohnutá. Jde o estetické pojetí vědomé nedokonalosti, opotřebení i polidštění. Vymyslel jsem si vlastní kritérium hodnocení dané slovem „uvěřitelnost“. Obzvlášť se to týká dioramat s fiktivní předlohou, ve kterých jsou nejen figurky lidí, ale model je plný všelijakého haraburdí, zbytků, zbytečností a nepořádku. V tom se snažím být důsledný.

Co vás na středověkých hradech tolik fascinuje? Je to jejich historie, architektura, strategické umístění, nebo příběhy lidí, kteří v nich žili?
Fascinuje mě jednak umění, odvaha a kumšt středověkých stavitelů hradů, a ještě víc kostelů, a dále atmosféra v nich ukrytá – genius loci. Prakticky to znamená: čím členitější, záhadnější a tajuplnější hrad je, tím víc mě zaujme. Rovné, kasárensky strohé objekty mě „nebaví“, většinou nemají šanci u mě uspět. Dlouhou dobu se to týkalo například hradu Kašperka.
Podle čeho si vybíráte konkrétní památky, které následně zpracujete do modelu?
Kromě kritéria popsaného v předchozí odpovědi jsem se pokusil dát svému modelaření také smysl, účel a řád. Ta myšlenka vznikla už během dokončování prvního modelu: budu stavět modely hradů, které jsou typickými představiteli jednotlivých typů hradní architektury. Další ambicí je využít modely coby 3D slovník základních pojmů vyskytujících se v architektuře středověku. Jsem přesvědčen o tom, že kresba nebo 3D model architektonického prvku nahradí mnohem lépe jakýkoli slovní popis.

Vaše modely jsou součástí expozice ZEMĚ HRADŮ. Co pro vás znamená, že se vaše práce stala součástí takového prostoru?
Je to má radost a pýcha. Jsem vděčný osudu, že mám možnost se tohoto projektu zúčastnit. Ale ještě o trochu víc si vážím toho, že jsem tu našel přátele, lidi stejné krevní skupiny: šikovné a nadšené. Je to propojení nadšení amatérů s profesionální úrovní expozice.
Když vidíte své modely vystavené pohromadě, máte pocit, že vytvářejí vlastní malý historický svět?
Taková myšlenka se mi líbí, jen si uvědomuji, že mých modelů je a bude málo. Věřím a doufám, že se najdou pokračovatelé, kteří tuto myšlenku uskuteční.

„Říká se, že člověk by měl mít své vzory, ale někdy se sám stane vzorem pro ostatní. Vaše práce posouvá hranice modelářské tvorby a sledují ji i modeláři v zahraničí. Vnímáte to? A co pro vás znamená vědomí, že jste se stal jedním z těch, kteří udávají směr a inspirují ostatní?“
I já mám nedostižné vzory, jejichž výtvarný projev je nenapodobitelný: Günter Hoffman a jeho 3D zátiší, již zmíněná Doris Obručová – historické plachetnice, nebo modelář papírových lodí „Bakulda“ se svými mikrodetaily. Domnívám se, že i další modeláře inspirovalo fotografování modelů v přírodním prostředí. Výrobu doškových střech z kožešiny zkouší jeden modelář, Martin. Řekl bych, že podobný, svým způsobem archaický styl modelaření občas vidím u zahraničních modelářů, ale u našich ne. Každá pochvala mě potěší a povzbudí především ve chvílích, když se mi nedaří.
Také mě pokaždé překvapí, když hodnocení přijde z míst, která musím hledat na mapě, například z Kapverdských ostrovů, Britské Kolumbie a dalších pro mě exotických míst.

Co podle vás dokáže model hradu nabídnout, co člověk při běžné návštěvě skutečné památky třeba ani nevnímá?
Především představu o tom, jak hrad nebo zámek mohl vypadat v minulosti.
Cestování patří mezi vaše celoživotní záliby. Ovlivnily vaše cesty také výběr památek, které jste se rozhodl zpracovat?
Zejména v Albánii, Makedonii a Rumunsku jsem viděl rustikální chaloupky, z nichž některé byly předlohami pro špýchar, stodolu a částečně i rychtu na prvním modelu s fiktivním podhradím, a pro mlýn u Kestřanské tvrze. Protože se domnívám, že ve středověku bylo mnohem více divokých (nekultivovaných a nespásaných) zelených ploch, pro ně jsou mi předlohou podhorské partie přírody. Fotím si je a slouží mi jako předlohy.
Navštěvujete hrady a historické objekty i s pohledem modeláře? Všímáte si dnes detailů, které by vám dříve možná unikly?
Ano, právě na stavební detaily se soustřeďuji, nejen na hradech, ale také na domech v městských památkových zónách. Líbil se mi prohlídkový okruh „Jak se staví hrad“ na Bouzově.

Hudba byla ve vašem životě dokonce i profesní záležitostí. Jakou roli hraje dnes? Dokážete při modelaření poslouchat hudbu, nebo potřebujete naprosté soustředění?
Sice jsem rok externě učil pět hodin týdně na LŠÚ, ale povahou jsem byl vždy šumař. Noty mi nikdy nevoněly, proto „šumař“. S muzikou jsem toho zažil nejvíc ze svých koníčků. Nejraději vzpomínám na Svitavskou kapelu. Byla nejúspěšnější (4× Porta, 4× TV), nejraději však vzpomínám na kamarády-muzikanty a neuvěřitelné zážitky. S hraním víceméně končím, nemoc sice pomalu, ale jistě pokračuje, bere mi radost z hraní. Při modelaření snesu jen konzumní nenáročnou muziku z rádia.
Co vás při práci nejvíce motivuje? Je to okamžik, kdy se z jednotlivých dílů začne rodit skutečná stavba, nebo až chvíle, kdy před vámi stojí dokončený model?
Motivace přichází ve vlnách: první bývá ve chvíli, kdy mám vymyšleno nejen co a jak budu dělat, ale i vím, kdo mi bude radit. Další vlna přichází pokaždé, když překonám nějaký problém nebo když mě napadnou nějaké „špeky“, které by mohly model oživit a ozvláštnit. Další vlny přicházejí tehdy, když se mi něco povede nečekaně. Po dokončení mě potěší, pokud dobře dopadne focení.

Který ze svých dosavadních modelů máte nejraději? A je nějaký, na který jste obzvlášť pyšný?
Modely, které „bolely“, si víc pamatuji. Slovo „pyšný“ používám jen v negativním smyslu, například: Nejsem pyšný na tlusté nohy koní na diorámách věnovaných husitství (1:24).
Kdybyste měl neomezené možnosti, jaký hrad nebo historickou stavbu byste chtěl ještě vytvořit?
Snů a plánů mám mnoho. Otázkou je, co stihnu. Vyjmenuji jen ty nejbližší, ať se osud pobaví: dioráma podhorské hornické vesnice 1:160 a v měřítku 1:24 tři systémy padacích mostů a středověký jeřáb.
Vnímáte modelaření také jako způsob, jak předávat něco dalším generacím – vztah k historii, trpělivost, pečlivost a radost z tvoření?
Bylo by dobré, kdyby expozice Země hradů přivedla k modelařině nebo zájmu o historii především kluky a holky a vyvedla je z virtuálního světa v jejich mobilech. Modelařina je terapií, a to nejen pro mě.

Kdybyste měl jednou větou popsat, co pro vás znamená modelaření, jak by tato věta zněla?
Napadly mě hned tři myšlenky: modelařina umožňuje „zhmotnit“ některé naše sny. Modelařina je dobře investovaný čas. Modelařina je tvůrčí hra.

Hra je moje životní krédo.

